Zamyšlení nad partnerstvím tance a hudby.
V současném jevištním umění uvažujeme o vztahu tance a hudby jako o rovnocenném partnerství. Co to ale přesně znamená? Takže v tanečních představeních se dnes už netancuje „na hudbu“? Nebo ano? Pojďme se zamyslet nad tím, jak tento odvěký vztah v současnosti uchopit.
Způsob, jakým rozumíme vztahu hudby a tance se v čase proměňoval a proměňuje. Souvisí to s vývojem obou umění jako takových a podle mě také s tím, jak přemýšlíme o vztazích obecně. Není to tak dávno, kdy například v manželství ženy nemohly mít svůj majetek a musely svá rozhodnutí zcela podřizovat vůli manžela (v některých zemích je tomu tak dodnes). V naší kultuře dnes o vztahu muže a ženy přemýšlíme jinak. Úplná rovnocennost je zřejmě nedosažitelným ideálem, ale víme, že bychom chtěli žít ve vztazích plných respektu, ve vztazích, které nás obohacují a inspirují k tomu, abychom byli lepšími lidmi. A s tancem a hudbou je to vlastně podobné. Kvalitní hudba tanec podporuje a dělá ho lepším, a skvělý tanec dává vyniknout hudbě, kterou svou přítomností zviditelňuje, a tím obohacuje o další rozměr vnímání.
Představte si, jak dlouho byste asi vydrželi s partnerem, který by vám neustále říkal, co máte dělat? Už dávno choreograf nediktuje skladateli takty, které mu má složit, aby mu hudba pasovala k vytvořené choreografii krokových variací a ani od choreografa se neočekává, že vytvoří tanec, který hudbu popisně zobrazí. Vztah, ve kterém by se jeden z partnerů stále přizpůsoboval tomu druhému, nebo dokonce se chtěl stát tím druhým a ztrácel by tak sám sebe, bychom v dnešní době zkrátka nepovažovali za funkční. Postmoderní experimentování skladatele Johna Cage a choreografa Merce Cunninghama s náhodou otevřelo nový pohled na vztah hudby a tance, poukázalo na nezávislost obou partnerů, ale z uměleckého pohledu má kouzlo náhodného propojení také svoje limity. Hudba i tanec mohou fungovat samy o sobě, poslech hudby bez tance je běžným jevem a tanec bez hudby dnes snad už také nikoho nepřekvapí. Pokud nechceme tančit v tichu a toužíme tanec s hudbou propojit, pak to rozhodně nenecháme na čisté náhodě.
Podívejme se na to, v čem jsou si hudba a tanec blízké, a v čem se odlišují. Hudbu vnímáme především sluchem a vlastně ji, pro její nehmotnost, „nevidíme“. Tanec naopak vnímáme hlavně vizuálně, protože se projevuje konkrétními pohyby fyzického těla. Přes tento podstatný rozdíl mají hudba a tanec spíše mnoho společného: mají časový, prostorový a dynamický rozměr.
Obě umění existují v přítomnosti. Vnímáme je v čase, který zahrnuje kromě přítomného okamžiku také dozvuky minulosti a předvídání budoucnosti. Tvarují se do frází, které mají své začátky a konce. Tanec i hudba vyjadřují rytmus, i když každé z umění trochu jiným způsobem, protože k jeho vyjádření používají různé prostředky – lidské tělo nebo hudební nástroj. Zvuk i pohyb pracují s vnímáním času, například dokážou čas pocitově natáhnout či naopak zrychlit.
Tanec i hudba pracují s prostorem – tanečníci svým pohybem prostor zaplňují, vyprazdňují, zanechávají v něm „stopy“, hýbou s ním. Také hudba se šíří prostorem, naplňuje ho svojí intenzitou, atmosférou, nebo prostor protíná, zvuk míří do konkrétní oblasti.
Hudba i tanec mají též schopnost vyjadřovat různorodou dynamiku – v hudbě jde o sílu zvuku a jeho zabarvení, v tanci o svalové napětí a motivaci k pohybu, které určují výsledný výraz a jeho kvalitu. Všechny tyto složky společně působí na imaginaci a fantazii člověka, který se dívá a naslouchá, otevírají prostor číst významy „mezi řádky“ a umožňují prožít v hudbě a tanci svůj vlastní „příběh“.
„Tancovat na hudbu“ je zábava a radost, skvělá hudba nás prostě rozhýbe, dotýká se našich emocí, spojuje nás. Napojit se na rytmus hudební skladby je nakažlivé. Jsem si jistá, že i za sto let bude „tancování na hudbu“ součástí naší kultury jako je tomu dnes. Ale i při „tancování na hudbu“ vynikne ten tanečník, který dokáže v souladu s hudbou vyjádřit svou originalitu.
Co kdybychom zkusili nahradit výraz „tancovat na hudbu“ výrazem „tancovat s hudbou“, a nebo z pohledu hudebního – „hrát s tancem“? Chvíli může „vést“ tanec a chvíli zase hudba. Můžeme být každý jiný, ale zároveň se spolu setkáváme v čase a prostoru. Můžeme sledovat různorodou rytmickou linku a sdílet společnou intenzitu. Výraz těla může být odlišný od nálady hudby, ale sejdeme se na společném beatu. Tanec se může plně soustředit na své pohybové téma, ale reaguje na atmosféru, kterou hudba přináší. Možnosti propojení jsou pestré, škála je opravdu široká.
Zažít a rozvíjet partnerství tance a hudby můžeme naplno a nejintenzivněji tehdy, spojí-li se živý tanec s živou hudbou. Nezáleží na tom, jestli jsou hudba a tanec improvizované, nebo je jejich forma předem dána. Tanec i hudba vždy stejně znovu a znovu vznikají tady a teď a pokud si dovolíme vnímat vzájemné propojení, reagovat na sebe vědomě i intuitivně, oddalovat se a znovu přibližovat, akceptovat osobitost a nezávislost a přesto vstupovat do vztahu, spoluvytváříme funkční partnerství.
Živá hudba je výrazným trendem nejen v současných tanečních představeních, ale měla by také být v tanečním vzdělávání (nejen klasického tance) a zejména při tvorbě choreografií pro děti na ZUŠ nebo pro studenty tance na konzervatořích. Měli bychom docenit obrovský význam partnerství živého tance s živou hudbou. Vztah tanečního pedagoga a korepetitora by měl být založený na partnerské spolupráci. Z pohledu tanečního je jasné, že tančit na reprodukovanou hudbu, která vás nevnímá a nereaguje na vás, je odlišným zážitkem oproti společné tvorbě s živým, kreativním hudebníkem, který cítí a komunikuje. Tanečníci mají šanci lépe porozumět svému umění díky vstupování do vztahu s živou hudbou a naopak to platí úplně stejně. I když nás vztahy stojí určité úsilí, v tomto případě si myslím, že to rozhodně stojí za to.
Markéta Pucová